Rozhovor s Jiřím Zonygou

Jak z kamionu do první ligy pop music? Jiří Zonyga by mohl vyprávět! Ale ani X-factor neudělá hvězdu z nuly. Jirka šel do vyhledávací soutěže s velmi slušným základem i zkušenostmi. Že přesvědčil hlasující i přesto, že se na čáře života nachází zhruba v polovině mezi čtyřicítkou a padesátkou, taky leccos napovídá.

S jakou vizí jste šel do soutěže X-factor?

Samozřejmě dostat se co nejdál! Moc jsem zrovna nedoufal, ale nakonec se to podařilo až nad očekávání dobře dostat se co nejdál a uspět jako zpěvák.

Kdy jste začal počítat s možností, že soutěž vyhrajete?

Úplně ze začátku jsem favorizoval Kamilu Nývltovou, protože se mi zdála strašně šikovná. Když jsme tam pak zbyli čtyři, tak jsem si myslel, že přece jen vyhraje Ondra Ruml, protože přece jen je už profík. Taky technicky na tom byl líp než já. Lidi nakonec rozhodli jinak, ale popravdě říkám, že jsem si myslel, že Leoš Mareš zvedne tu ruku jemu.

Změnilo vám vítězství radikálně život?

Lidi reagují dost solidně. Plusy jsou rozhodně finanční stránka a taky mám daleko víc volného času , než když jsem pracoval jako šofér kamionu… Určitě jo!

Můžete probrat muzikantské zkušenosti před soutěží…

Tím, že můj starší brácha hrával bigbít, je o jedenáct let starší a dodneška hraje, tak jsem to měl všechno od mala před očima. Potloukal se po baráku s baskytarou a pořad nacvičoval grify a pózy a jánevímco… Tak mě to jako malýho kluka už velmi zajímalo. Zároveň v tom sehrál roli i přísun kvalitní rockové muziky, kterou brácha sháněl na deskách… A taky nějaký ten talent, protože ve třinácti jsem se poprvé posadil za bicí, a hned jsem spustil nějaký rytmus. Překvapilo mě, že mi ty ruce a nohy nějak tak fungujou dohromady, a tak jsem se tomu začal věnovat. Hrával jsem v různých kapelách jako bubeník a zpívat jsem začal až někdy v 17 letech, když bylo potřeba.

V jakých kapelách jste hrál?

Většinou to byly takové ty kapely okresního maximálně krajského formátu, i když teda více méně úspěšné. Vždycky jsem se dostal do nějaké takové partičky, které se celkem dařilo. Byly to kapely Chromatic, Rocksong, Korax, a to se furt bavím o takovým tom okresním hraní po tancovačkách. Potom jsem šel na nějakou dobu do Brna k téměř poloprofesionálům do kapely Taxi. Nahráli jsme nějakou desku, která vyšla až nedávno asi po dvaceti letech. Potom jsem měl hodně velkou pauzu snad desetiletou, co jsem se muzice věnoval tak maximálně na nějakých narozeninách s kytarou. Kluky, se kterejma jsem hrál před vojnou, napadlo, že bychom to mohli obnovit, a tak jsem se zase posadil za bicí a za mikrofon. Mezitim uběhly zase další dva roky a nakonec se skupina rozpadla. Tehdy jsem dostal nabídku od kapely Elberet, kde jsem fungoval asi čtyři roky. Jednu desku nám sponzoroval můj nynější manažér Petr Brantalík. Ze skupiny jsem nakonec odešel a nastoupil jsem ke kamarádovi do kapely Avast. Tam jsem ale byl jen chvilku, protože ve stejnou dobu začala soutěž X-factor, kam mě přihlásil právě Petr. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Tohle jsou tedy všechny moje muzikantské posuny a přesuny.

Album Kus cesty zbývá je sice sólový projekt, ale i ten je nakonec výsledkem týmové práce. Kdo je ve vašem týmu?

Řekl bych, že absolutně úplně největší kus práce odvedl kytarista a producent v jedné osobě Jirka Janouch, samozřejmě i Michal Dvořák, ale Jirka byl se mnou pořád. Nabídl mi přístřeší, spával jsem u něj doma, spřátelil jsem se s jeho rodinou. Byla s ním vynikající spolupráce. Další muzikant na desce je kytarista Kollerbandu Michal Pelant, bubeník Dano Šoltys, Adam Stivín na basu, zvukový mistr Roman Šoltys… samý kvalitní muzikanti. Nejvíc bych ale opravdu měl vypíchnout toho Jirku Janoucha, který je výborný kytarista, výborný člověk a velmi dobře se s ním pracovalo.

Psal jste písničky už před soutěží Xfactor?

Určitě!… Po vítězství v soutěži jsem už napsal asi jenom tři. Když je trošku čas a je nějaký nápad… Hromadu písniček jsem napsal před soutěží v éře kapely Elberet. Tam jsem dělal hodně muziky a hodně textů. Doufám, že ještě budu nějakou desku nahrávat a nikdy bych ji nedělal jako vyloženou sólovku. Vždycky bych tam přizval jiné lidi, protože si myslím, že tahle deska je ohromně barevná a je tam opravdu znát rozdílnost autorů. Každý skládá a dělá nějak jinak, a to je určitě dobré!

Husličky, Bůh s tebou, Ameriko a lidovka Můj koníčku… jste převzal: Proč Husličky, to je jasné, ale co ty zbývající dvě? Když zpívající autor převezme nějakou skladbu, má k tomu pořádný důvod!

Vlasta Redl to je opravdu moje srdeční záležitost. Dělá to hromada lidí, že spojuje lidovou tvorbu s rockovou nebo folkovou hudbu, ale Vlasta Redl to umí udělat strašně dobře, nenásilně, hezky… No a Můj koníčku je oblíbená písnička naší rodiny. Můj otec byl koňák, jezdil u lesů s koňma, proto se u nás zpívali písničky o koních. A mám takový pocit, že tahle písnička zaznívala vždycky jako první.

Jaké publikum chodí na vaše vystoupení?

Na těch akcích, kde vystupuji, je strašně široká škála publika. Tam opravdu chodí děti od třinácti let i ženy, kterým je šedesát, sedmdesát let. Určitě starším se nelíbí nějaké rockárny, které zpívám, ale protože jim zazpívám i nějakou tu lidovku, tak mě vemou všichni. Neberu to tak, že bych se podbízel, abych se líbil všem, ale já to tak mám. Žiju tam, kde žiju, a tam je úplně běžné, že rocker ve vokovaných hadrech, který vypadne z metalového pódia, si jde sednout do sklepa, kde pak celou noc zpívá lidové písně. U nás to nikomu nevadí, tak to tu prostě je. Je to fajn, když za vámi přijdou takové babičky s vnoučátky a poplácávají vás a říkají, jak se jim strašně líbíte. Pak zase přijdou nějaké čtrnáctileté holky, pak třicetileté a čtyřicetileté… A chlapi taky chodí samozřejmě a je to fajn… Zatím to vypadá, že by se mohlo dařit.

Máte vlastní kapelu, se kterou vyrazíte na turné s novou deskou?

Teď do Vánoc se jedná o akce, kam pojedu jen sám s kytarou a někdy s halfplaybackem. Hostuju i u kapel, s kterými jsem zpíval předtím. Je potřeba mít svoje zázemí, svou kapelu. To určitě po novém roku už musí začít fungovat, protože by se příští rok mělo jet nějaké turné, takže určitě to bude.

V soutěži Xfactor jste vyhrál milión. Zainsvestoal jste část peněz z výhry do své nové kariéry?

Jo, už šlo. Už jsem něco přidal na desku na mixy a na takové ty věci, protože to bylo potřeba. Už jsem tam něco dal. O tom to je, když je člověk schopný touto činností si nějaké pěníze vydělat, že musí počítat s tím, že je tam musí i vrážet. To je právě to dobré. Celý život jsem hrál po všelijakých tancovačkách. Pět – šest hodin na jevišti za nějakou pětistovku a párek, což nebylo ani na struny, na paličky a na blány. Teď se to doufám trochu zlepší a půjde to mnohem líp.

Zdroj: Sony BMG Music, Fotografie: Ondřej Pýcha

Rubriky